Jsou malé radosti a velké radosti. Popis takových radovánek je vůbec dosti subjektivní. Ale pokud jde o mě, preferuju radůstky drobné. Úplně ty nejmenší. Nijak neopracované. Surové.
Jako ochmataná knížka z knihovny. Hrubá vlna chundelaté ovce spásající louku. Zapadající slunce měnící odstín z krvavé rudé do fialové. Ledový noční vzduch zařezávající se do každé buňky v těle. Poklidně poblikávající hvězdy uprostřed temného jasného nebe. Šálek horkého čaje, nad kterým se jemně vznáší kouř.
Co naopak nemohu vystát jsou velké radosti. Chcete-li, vyumělkované nabubřelosti. Zuřivě blikající světla na divoké párty. Oslnivé hedvábné šaty vlnící se po cestě ze schodů. Vyfoukané vlny v jinak hřebíkovitě rovných vlasech. Nový kus nábytku odrzle zabírající místo toho původního. Hladké plochy blýskající se pod umělým osvětlením.
Maličké drobnůstky jsou nenápadné. Tiché, přirozené, snadno přehlédnutelné. Prakticky neviditelné, pro mnohé ničím nezajímavé. Ale mají nekonečně hlubokou duši a kouzlo.
Oproti tomu pomíjivý lesk svérázných nabubřelostí je vulgární. Hlučný, rušivý, znepokojivý, nestálý. Svádí k obezřetnosti a probouzí staré pudy. Bojuj nebo uteč.
