Slušnost je jako paní Colombová. Každý o ní hloupě žvaní, kdekdo se na ni odvolává, ale málokdo ji viděl nebo snad kdy projevil vůči bližnímu.
Snad je to trendem doby, že jindy inteligentní jedinci jenom planě plkají. Asi, aby to vypadalo působivě, zatímco jejich nitro prorůstá skrz naskrz hnilobou. Kdyby tomu bylo jinak, snad by i tahle paní Colombová odhodila svůj plášť. Zatím se však vcelku úspěšně halí.
Nejvíc ukrytá bývá mezi bližními. Domnělá slušnost se stává komickou divadelní hrou s trapným scénářem. Kdekdo si hraje na dobráka. Vždyť slušný člověk se nikdy neozve! Jistě. A toto velkorysé gesto záhy doprovází pasivní agrese v podobě pomluv.
Spolehlivost, jdoucí v ruku v ruce se slušností, se jeví jako domnělé zakřiknuté dvojče paní Colombové. Myslet si, že se dá dneska někomu věřit, je jen naivní iluze. Ani pro nejbližší přátele nejste dost důležití, aby vám zavolali, že se schůzka ruší. Nebo snad splnili svůj slib a dali vědět, v kolik se vlastně setkáte. A to ideálně dřív, než 10 minut po původně domluveném termínu.
Paní Colombová je jen smutná maskara toho, čím kdysi bývala. A pokud na ni narazíte, je tak vzácná, že byste si ji měli vyfotit. Možná to za váš život bylo naposled.
Pokud však chcete být tím spasitelem, který paní Colombovou odhalí, těžce pohoříte. Oni všichni ti plkalové totiž nesnesou žádnou kritiku. Zkuste se jen ozvat a zpochybnit jejich hulvátství v dobré víře poklidných vztahů, stanete se nelítostným agresorem ušlapujícím jejich svobodu.
A to i v případě, kdy tento homo honestus pořádá hlasité mejdany pod okny sousedů, jeho uřvané děti nekontrolovatelně ruší celou ulici nebo vyhrává svým rádiem přes čtyři zahrady. Homo honestus se projevuje i v soukromí. Zcela otevřeně ignoruje vaše zprávy ani nereaguje na prosby.
Je totiž neskutečně vděčný, že paní Colombová trčí v zákrytu. Až strhne kápi, nastane nejhorší noční můra. Věru, setkání nebude příjemné.